VÝZNAMNÉ ŽIVOTNÍ JUBILEUM ZORY JANDOVÉ

V jednom rozhovoru jste říkala, že vlastní narozeniny vás nechávají v klidu. Je to tak i letos?

K tomuto pocitu jsem se s přibývajícími léty postupně propracovala. Ale někteří mí kamarádi opatrně vyzvídají, co k těm významným kulatinám chci. Mám pocit, že se snaží tu číslovku galantně obcházet, což mi připadá dojemné a taky legrační. Šedesátka je skutečně jen číslo, protože někdy se cítím na sto a někdy na dvacet. Po loňském čtyřměsíčním zátěžovém období, kdy mi umírala maminka, kterou jsem měla až do posledního výdechu u nás doma v Mníšku, si letos připadám lehčí, odpočatější, krásnější a mladší. Vidíte, jak je to relativní. A spousta problémů mi po té loňské zkušenosti připadá malicherná.

Je možné, že jste se vším tak vyrovnaná i díky bojovým uměním, kterým se věnujete?

Jistě. V mládí jsem se věnovala technikám sebeobrany, v den svých osmatřicátých narozenin jsem začala s čínským bojovým uměním tai-chi. Za necelý rok jsem se dostala až na mistrovství světa, kde jsem byla sice v tzv. seniorské kategorii, ale ta k mému překvapení začínala osmnáctým rokem soutěžících. Skončila jsem sedmnáctá, ovšem jako první z neasijských sportovkyň. I za Švédsko a Norsko soutěžily Asiatky. A o čtyři roky později jsem na mistrovství světa byla sedmá. Věk je opravdu jenom číslovka na papíře.

Co vám k takovým výsledkům pomohlo?

Určitě fyzické dispozice a pohybová paměť z baletu a akrobacie, to byly předměty, které jsme měli na DAMU, a pochopitelně dobří učitelé, trenéři a mistři. Když jsme se přestěhovali z Prahy do Mníšku, se starší dcerou Viktorií, tehdy sedmiletou, jsem chodila na karate. A abych tam neseděla jen jako pozorovatel, cvičila jsem s dětmi i já. Nepřestanu být vděčná Milanovi Kotoučovi, který jako mistr s černým páskem lekce vedl, že mi to dovolil. Karate je mnohem tvrdší disciplína než styl tai-chi, který cvičím.

Co mají společné?

Je toho hodně. Bojovník vždycky ctí soupeře, i kdyby to byl nepřítel. Bojuje čestně, má vnitřní sebekázeň, umí si sáhnout na dno svých sil, bez reptání a stěžování si plní úkoly. Taky je dobrým týmovým hráčem, nehazarduje, zbytečně neriskuje a ctí pravidlo, že vítězný tým a to, co funguje, se nemění. To jsou vlastnosti, které jsou důležité i pro běžný život. A tohle, když předá mistr svým žákům, ať je jim sedm nebo čtyřicet, je cennější než samotný zdravý pohyb. S Milanem jsme se postupně stali kamarády. Jsem ráda, že ho v Mníšku máme. Na kurzech jsem věděla, že mu s důvěrou můžu svěřit své vlastní dítě, a v Mníšku vím, že s ním je bezpečno. I to je jeden z důvodů, proč se mi v Mníšku hezky žije.

V Mníšku pod Brdy žijete už dvacet let. To je také významné výročí.

Máte pravdu. Je to dvacet let, kdy jsme začali v Mníšku stavět dům, ve kterém bydlíme. Mám to tu ráda. Máme tu výborné sousedy a spoustu přátel. S mnohými jsem se seznámila přes jejich děti. Vedla jsem totiž pár let Habakuk, klub hravé komunikace v místní ZUŠ. Pak mě pohltila práce v Českém rozhlase, kde jsem vybudovala podle vlastní koncepce dětskou rozhlasovou stanici Rádio Junior, kterou jsem pět let vedla. Kvůli nemocné mamince jsem z rádia odešla a jsem zpátky na volné noze. Mám víc času, a tak se chci znovu věnovat nejenom mníšeckým dětem, ale i dospělým.

Co pro ně chystáte?

Pro děti připravuji příměstský prázdninový tábor s tancováním, herectvím i lekcemi komunikace. A protože správná komunikace je základem úspěchu v životě, tak povedu i kurzy pro dospělé, například formou víkendových seminářů a workshopů. Byl by hřích nevyužít náš kulturní dům, školu nebo třeba i zámek a jeho nádherné okolí. Chystáme se spolu s kolegy vylepšit soutěž dětských zpěváků Brdský kos, těším se na vánoční koncert v našem kostele, kde spolu s rodinou vystoupím. Třeba si stejně jako loni zazpívám hymnu na náměstí společně s obyvateli Mníšku. Mám pocit, že tak můžu vyjádřit alespoň trochu vděčnost za to, že se nám tu hezky žije. 

Přeji Vám hodně zdraví i úspěchů a děkuji za rozhovor.